Upozornění: Než začnete číst tuto povídku, tato a předchozí povídka s sebou úzce souvisí. Určitě stojí za to, přečíst si je také.
Je večer. Celá rozpálená Praha se pomalu dává do večerního rytmu. Pokud někdo má klimatizaci, je v pohodě, ale ten kdo ji nemá a bydlí někde nízko, pro toho je to peklo. Rozpálené domy ještě dlouho do noci vyzařují naakumulované teplo do ulice. Pokud je ta ulice úzká, a to jsou v centru skoro všechny, tak je to děs.
Klimoška u Marka jede na plno, a stěží dokáže udržet teplotu na 24 stupních. Jo, tohle je problém bytů, až nahoře. Platíte tím tak za nádherný výhled. Druhá věc je, že musíte mít zavřená okna a nedolehne k vám ani závan větříku. Běžící ventilátor, není přeci jen to pravé. Teplotní izolace na střeše je sice super, dům je po celkové rekonstrukci, ale jižní stěna se začne ohřívat už v deset hodin dopoledne a slunce na ni svítí, dokud nezapadne. Nedovedu si představit, jaké to tu bylo předtím.
Stačí, když vyjdete z domu na ulici a je to jak facka. Jestli jste někdy byli v létě na Moravě ve sklípku, a šli jste se projít ven, tak tohle Vás čeká v rozpálené Praze.
Dost naříkání. Marek přijde až po půlnoci. Nemá cenu na něj čekat. Udělám si studenou zeleninovou večeři a nechám chladit dvě lahve vína, co má Marek rád. Je to Pálava, výběr hroznů od Volaříka. Je to zajímavý, ale tohle víno můžu. Asi mám zvláštní chutě. V uplynulém čase, co jsem s Markem, jsem mohla ochutnat všechno možné. Dokonce i vína, u kterých stojí sklenička i pár stovek, ale spousta z nich mě nechutnala. Jak říkám, tohle víno můžu.
Dojdu se osprchovat. Beru na sebe jen lehké šaty. Žádná podprsenka, tu už dlouhá léta nenosím. Mám ji jen pro ofiko příležitosti. Nic jiného. Být naostro je v tomhle vedru příjemné.
Udělám si pořádný hrnek kafe a vypnu klimatizaci. Je deset večer a slunce zapadá za Strahovským klášterem. Otevřu dveře na lodžii a posadím se venku, do širokého otočného křesla.
Dlažba lodžie je pořád pěkně rozpálená a tak si ještě jdu pro podložku na nohy. Po cestě s sebou ještě vezmu reklamní tašku z Hamburku. Je tam ještě jedna neotevřená krabička.
Po odpoledni kdy jsem zkoušela toho fantastického robertka, mám pocit, že mě už nemůže nic překvapit.
Neveliká krabička, má na sobě květinový potisk. Člověk by od toho čekal bonboniéru, ale obsah je naprosto něco jiného. Navrch je manuál v deseti řečech. Bohužel čeština tu není. Budiž, přelouskám to v angličtině. Zajímavé je, že to tu i v ruštině včetně rozsypaného čaje.
Zajímavě tvarované vajíčko, zřejmě vibrátor. Je poměrně veliké. Není to žádný prcek. Pak samozřejmě indukční dobíječka. Ovladač a klíč, dlouhý dvacet centimetrů, hodně podobný tomu, co jsem zkoušela ve dne. Zvednu se a dojdu pro ten původní. Je sice podobný, ale není stejný. V manuálu je na první stránce přilepená samolepka s číslem klíče. Je tam i web, kde se máte zaregistrovat. Prozatím od Vás nechtějí adresu, ale pokud budete potřebovat náhradní klíč, budete ji muset zadat. No, to by jeden neřekl, co. Jak by se k Vám asi ten klíč dostal. Určitě, by to vyřešili křišťálovou koulí.
Začetla jsem se do manuálu a doslova mě to vyráží dech. Tohle je jiný systém, než ten, který jsem zkoušela ve dne. Tohle je tedy dráždidlo, které se bude líbit tutově pánům. Pokud máte toho robertka uvnitř a nemáte ovladač, nemůžete dělat nic. Vlastní Vás ten, kdo má ovladač. Je pravda, že na tom ovladači se dá naprogramovat všechno, co si jen vymyslíte. Jsou tam samozřejmě programy, které doporučují světové pornohvězdy, a možnost naprogramovat si vlastní, je tam taky. Celkem dvacet programů přednastavených a pět vlastních. No, nekupte to.
Potud všechno v pohodě. Ale je tu jedna záludnost. Nevím jak, ale tahle věc dokáže měřit pulz, tedy tep srdce. Pokud nastavíš nějakou hladinu, vypne se, až když jí dosáhne. Zajímavé, všichni víme, jak té úrovně dosáhnout.
Pokud si tedy vaše polovička správně vyčíhne rychlost vašeho tepu, budete se muset udělat. Jen tak, ten vibrátor zastavíte. Teď když to čtu, tak to moc radostná vyhlídka není. Když se na tu velikost dívám, bez toho klíče, to ze sebe určitě nedostanu. Moc hezké vyhlídky. Ale, na druhou stranu, co by holka neudělala pro svou polovičku, že.
Dívám se na ten přístroj zblízka. Nevypadá na to, že na něm jsou čidla. Ale jen tak, by to tam asi nenapsali.
Zapnu dobíječku do zásuvky a položím vajíčko do tvarovaného lůžka. Kontrolka se oranžově rozbliká. Stisknu tlačítko na ovladači. Okamžitě naskočí. Chvilku tvá, než se spáruje s přístrojem. Pak nahlásí stav nabití 85% a dodá, že se přístroj nabíjí.
Dobře, začnu číst manuál od začátku. Jako první, je napsáno tučně, důrazné doporučení vyzkoušet klíč, jestli skutečně patří k tomuto přístroji. Asi by byl problém dostat to ven bez klíče.
Dozvídám se, že to vydrží na jedno nabití běžet bez přestávky 30 hodin. Deset velikostí vibrace. Na tu největší to dokáže běžet osm hodin v kuse.
Pokud to vajíčko chceme vyzkoušet, musíme zvolit startovní mód. To proto, že když ho držíme v ruce, nesnímá a taky nevyhodnocuje tep srdce. Zajímavé a vcelku logické.
Je tam hromada programů. Zkusmo zkusím první v řadě. Silné zapípání ovladače mi říká, že jsem pitomá. Na nabíječce se to nemá spouštět. Taky mě to mohlo napadnout.
Probírám se tlustou knihou dál a dál. Dozvídám se, že se to dá časově použít kdykoliv. Bezva, tak mě to může vzbudit i ve tři ráno. Buďto to funguje manuálně, nebo programově. Programově se myslí, že se to dokáže spustit v nastavený čas. Ha,ha,ha, to by jeden nevymyslel. Když to spustíte manuálně, tak to jen nastartuje. Ostatní už jede podle přednastaveného programu a nemůžete do toho zasahovat. Když programově, spustí se to v uvedený čas, a zase do toho nemůžete zasahovat. Začínám mít pocit, že nás mají za blbce.....
Začíná to prý jemným vrněním síly jedna. To, aby tě to upozornilo, co bude následovat. Tohle pak trvá pět minut. Nedá se to jinak nařídit. Je to z bezpečnostních důvodů. Zdůvodňují to možností odejít ze sálu, schůze apod. Pak to podle programu, zvyšuje nebo snižuje, sílu vibrace samo. Pokud se tep nezrychluje, přidá po minutě, další stupeň vibrace. Pak to údajně přidává ve stoupajících vlnách, nebo podle přednastaveného programu, silu vibrace, až k nastavenému tepu srdce. Tahle možnost je limitována spodní hranicí 110 úderů a horní hranicí 170 úderů. Pokud se hranice tepu nedosáhne, běží vibrace, libovolně dlouho. Až se dosáhne vrcholu, pak se síla vibrace, ve vlnách po třiceti vteřinách, sníží na úroveň tři a po dalších dvaceti, plynule odezní k nule.
Bezva, takže když se neudělám, tak to ve mně bude drnčet tak dlouho, než se mi to povede, nebo, až se vybije. Skoro z toho mám strach.
Na konci je dovětek, že existuje verze de luxe. Ta dokáže i dávat elektrické minišoky. No nazdar, to už je doopravdy pro masochisty. Dovedu si představit, co to s holkou udělá, když tam uvnitř dostane ránu. Všechno je tam prokrvené a stačí zřejmě malá rána a člověk se zhroutí sám do sebe.
Je po půl dvanácté. Nechávám robertka, aby se nabíjel, a jdu se podívat na gelový návlek pro Marka. To je ta další věc, kterou jsem rozbalila, ale neprozkoumala už odpoledne.
Zase čumím jako puk. Znovu mě to dostává. Kde je ta doba umělohmotných a kovových drnčících robertků. Tohle je úplně něco jiného. V krabičce je sada tří spojených kroužků. Mají na povrchu poměrně hrubé vroubkování. Vlastně to není vroubkování, ale takové velké pupíky. Zdánlivě to vypadá, jako bublinková folie a mezi sebou jsou spojený takovou hodně hrubou mřížkou. Je to proto, aby asi uvnitř nesjížděly někam, kam nemají.
V manuálu je i technický popis, včetně řezu. Neskutečná věc. V tom svěracím kroužku je osm gelových baterii. Zkráceně to funguje tak, že si ten kroužkový návlek muž natáhne na penis. Může použít libovolné množství kroužků. U téhle sady jsou tři. Ovladač je k tomu jen jeden. Každý z kroužků dává přes jemné elektrody malé elektrické šoky do penisu. Síla se dá samozřejmě ovládat. Dosah ovladače maximálně tři metry. Víc není ani potřeba.
Když ho má muž uvnitř v ženě, ty tři metry bohatě postačí. Zábavný je, že ten ovladač nemusí držet jen muž. Takový zajímavý vzpružováno na chlapy.
Má to samozřejmě několik pojistek. Nemůžete dávat šoky pořád, maximum je deset v řadě. Vždy se to váže k síle impulzu. Ty silné můžete dát maximálně dva, ty malé, těch deset ve vteřinových intervalech. Zaručená výdrž, tři hodiny.
Doporučuje se, dát si první kroužek těsně za žalud. Další na tělo a poslední ke kořenu. Ono to tam taky jinak ani nejde. Tohle rozvrstvení je prý ideální pro dráždění ženy. No není tam víc napsáno, ale dovedu si to živě představit, jaké to je, když ve mně ten kroužek jezdí.
Poleje mě pot. Pak se usměji. Občas se mi stává, že jsem tam uvnitř poněkud vlhčí. To bude pěkná potopa, až každý z těch kroužků vytáhnou něco šťávičky ven. No uvidíme.
Nabíječka je ta samá, co k tomu robertku odpoledne. Navlíknu na trn všechny tři kroužky. Ovladač je skoro stejný jako ke klimatizaci. Ještě abychom si je označily.
Oranžová dioda na prvním velkém vajíčku změnila barvu z oranžové na zelenou. Zvednu robertka z lůžka a kontrolka zhasne. Stisknu dálkové ovládání. Vajíčko jemně zavrní a pak ztichne. Neuvěřitelné, žádný zvuk, žádné vrčení.
Přeskakuji jednotlivé funkce. Má to jen tři tlačítka a jedno z nich je tedy dopředu, Úplně až na konci je servisní mód. Není moc co zkoušet. Jde o to, aby člověk věděl, jakou má ta vibrace sílu.
Jednička nic moc. Dvojka, už je cítit. Od trojky do pětky je to příjemné. Šest a sedm, asi pro mě až dost. Osm, pro mě maximum, ty poslední dvě, jen pro šílence. Tu desítku, kdo v sobě udrží, není normální.
Dost, vypínám to. Odnáším hrnek od kafe. Přináším broskve a hrušky. Marek je rád. V okamžiku kdy se vracím pro ubrousky a nože, přichází Marek.
Musel to nedočkavec, zapíchnout přesně o půlnoci. Přitáhne si mě k sobě. Tutově mi sáhne na prdelku, jestli mám na sobě alespoň tanga.
Nespletla jsem se. Hezounký políbení. To ještě netuší, co jsem si pro něj připravila.
Jde se osprchovat. Mezitím mu připravím zeleninový salát s parmazánem. Jedna banketka by mu měla stačit. Nakonec přihodím do trouby ještě jednu. Přeci jen na takovýho pořádnýho chlapa, by to bylo málo.
Stačím to odnést na lodžii a než se stačím vrátit s vínem, už sedí u stolku.
Podívá se na nabíječku a vajíčko, které si trůní na druhém stolku.
„Koukám, že dneska je den divů a zázraků.“
Vytáhne zátku u vína a naleje nám. „To tam bylo taky?“ kývne na věci na stolku.
Jen přikývnu. „Přečti si to, ať víš, jak s tím zacházet.“ Přistrčím mu oba manuály.
Občas se na mě při čtení podívá, ale nic neříká. Nakonec prohlásí, „čím začneme?“
Dojídá poslední sousta. Vezmu oba manuály a za zády je několikrát prohodím. Fakt, sama nevím, který je který.
Pokrčí rameny a ukáže na mou pravou ruku. Vyhrává to vajíčko.
Odnáším talíře do kuchyně. Vracím se ještě pro to vajíčko a klíč. V koupelně je pořádně umeju a osuším. Vajíčko má na sobě pár malých pahrbků, zřejmě to jsou snímací čidla. Udělám loužičku a dole se osprchuji. Nechci, aby měl Marek v puse nějaké pachutě. Hodím na sebe znovu šaty. Nechce se mi běhat venku úplně nahá. Po cestě, zhasnu v pokoji. Nechávám svítit jen malou lampičku u nás na zábradlí.
Sedám si a povídám mu. „Budeš mi muset pomoct. Tenhle rozměr sama nezvládnu.“
Ještě než položím obě věci na stolek, zkusím klíč. Skutečně je k němu. Vajíčko má na obou stranách menší kuželový vlis. To, aby se tam ten klíč dal vsunout bez problémů. Ještě k tomu tvaru. Není to obyčejné vajíčko. Je to zvláštní patvar. Na jednu stranu je jakoby prohnuté do banánového tvaru, na druhou stranu, jako hruška. Navíc je to docela slušně zplacatělé. Fakt, nevím jak to popsat. Je to zřejmě tvarované tak, aby to uvnitř, co nejmíň překáželo.
Marek se zvedne, legračně mi hlavou zajede pod šaty, a klekne si mi mezi nohy.
„Víš, že jsi pěkná potvůrka Vivien, jak to děláš, že ti tak krásně voní…“
Nedává mi moc času. Hned na začátek si vsaje mého poštěváčka do pusy. Jen se zaklepu. Popadnu ho za vlasy a přitáhnu se k němu. Povolí sevření a nechá mě klesnout zpět. Palci mi rozevře lapličky a jazykem je začne zpracovávat. Nejdřív dělal obě strany najednou, ale potom pokračuje vždycky jednou stranou. Pomalu mě prsty rozevírá. Po pěti minutách toho mám přesně dost. Chtěla bych ho sobě mít. Tohle ale dneska není tím pravým účelem, alespoň zatím.
Nakonec ho zastavím. „Už dost, dost, zvíře jedno“.
Vezme robertka a dívá se na něj dost nedůvěřivě. Evidentně neví jak ho tam dát. Přiznám se, že já taky ne. Nakloním se a vezmu manuál. Rozevřená knížka ležela obrázkem dole, přesně jak jsem ji před tím položila.
„Hele“, strčím mu knížku před nos, přesně mezi mýma nohama.
Vyprskne smíchy. Ani, se mu nedivým
Natočí robertka správnou stranou. Vstrčí do mě na chvilku dva prsty a robertka navlhčí. Pak ho pomalu vsune dovnitř. Kupodivu to nebyl zas až takový problém. Na začátku to šlo ztuha, ale pak bez problémů. Samozřejmě, že mu to nedá. Vstrčí mě dovnitř dva prsty, ale nedosáhne na něj. Mám ho doopravdy až vzadu. Asi ten tvar mají spočítanej, aby to dojelo, až na úplný konec.
Postavím se. Přešlápnu ze strany na stranu. Poskočím si. Popojdu pár kroků. Zakroutím prdelkou. Nic, všechno je v pohodě. Sice ho tam cítím, ale že by mě to nějak extrémně vadilo, to ne. Jediný, co je trošku zvláštní, je ten rozdíl teplot. Znám to, to se ale za chvilku srovná. Zajímavý je, ačkoliv je docela těžkej, nepřipadá mi, že by měl snahu vypadnout. Tenhle by se snad dal nosit i naostro. Pokud bych ho měla v sobě, nikdo by nic nepoznal.
Znovu si sednu. Dívám se do manuálu. Jako první z hereček je tam uvedena Gina Valentina. Dobrá zkusíme tohle.
„Četl jsi to, víš, že se to nedá zastavit. Jak to spustíš, není cesta zpět.“
„Uvidíme, neříkej, že to nevydržíš“.
Stiskne tlačítko ok. Jemné, ale citelné zavrnění uvnitř se za chvilku zastaví.
„Počkej, ono to zas nepůjde jen tak lehce. Chce to na mě den“. Dopisuje na čtyřech tlačítkách rok, pak měsíc a pak den. Odcvakne to, pokračuje vteřinou, minutou, hodinou. Je to poněkud zdlouhavé. Má na to jen tři tlačítka. Dopředu, dozadu a ok. Tak tohle se jim doopravdy nepovedlo.
„Chce to na mě (pulsation), naskočilo tam 110, to je na tebe asi málo. Kolik tam mám zadat?
Musím se začít smát. Že to bude až takováhle sranda, to jsem nečekala. Nikdy jsem si neměřila tep při orgasmu. „Dej tam 145, pak uvidíme.“ Podle mě, zlatá střední cesta.
„Píše to according to a pak je otazník. Zřejmě podle koho to chceš? Dám tam tu jedničku. Pak je tu start.“
„Dej tam za pět minut, ať se na to připravím.“
„Dobrá, tak 00.45. Spokojená“.
Bude to za sedm minut, jen kývnu. Konečně se Marek dopídil až na konec. Zmačknul ok, a na displeji, naskočil čas odečtu Hodiny utíkají nazpět
Nalije mi další skleničku vína. Jdeme si stoupnout k zábradlí a koukáme na polospící město. Všude jinde je asi už ticho, ale přiožralý turisti dole pořád povykují. Mladý němci a angličani, to je cháska. Někdy mají ty jejich řidiči co dělat, aby je dostali v neděli odpoledne, do autobusu. Je to dílo, bydlet tu. Vůbec se nedivým, že se spousta lidí odtud odstěhovala.
Koukáme beze slova, na kostel u sv.Haštala a ani jeden, nevnímáme čas. Najednou se vibrátorek pohne. Zadrnčí a pak se zastaví. Znovu se rozeběhne za pár vteřin. Pět vteřin a znovu dost. V duchu počítám vteřiny. Marek se na mě podívá a povídá „už“.
Jen přikývnu.
„Hodně?“
Jen mávnu rukou. „Nestojí to za řeč, ale pak se uvidí.“
Nic moc se neděje. Je to sice příjemný, ale že by to se mnou něco dělalo, to zase ne. Jdeme si sednout. Chvilku si povídáme o tom, jaké to bylo na nábřeží u Právnické fakulty, a o těch pitomcích, které jsem za sebou přitáhla k Markovi. Najednou zaregistruji, že se rytmus změnil. Je silnější a mění se úplně jinak než předtím. Koukám na Marka. „Dělal jsi něco?“
„Ne proč, je nějakej problém?“
„Asi uplynulo těch pět minut. Začíná řádit docela jinak.“
Síla se změnila a rytmus taky. Přechody mezi slabým a silnějším se mění. Není to stereotypní pořadí, pořád se to mění a tak se není možné na to připravit. Je to zvláštní, ale docela se mi to líbí.
Najednou cítím, že se všechno zvětšuje. Teď už to dostává grády. Nejsem si už sama, sebou tak moc jistá. Vnímám to všechno silněji. Dostává mě to, že vibrace, přicházejí v neočekávaných vlnách. Nevědomky si vzdychnu. Teď už bych nechtěla sedět v kině.
Marek na mě překvapeně zírá. Podívám se na něj a pokusím se o křečovitý úsměv.
„Máš problém?“
S úžasem zjišťují, že mu nejsem schopná odpovědět. Jen zavrtím hlavou.
Dívá se mi překvapeně do tváře, a teď vlastně vidí, jak to prožívá žena.
Pokrčená kolena se mi začínají klepat a musím se podržet rukama, opěradel křesla.
Začíná to být šílený, tělo se mi pomalu nekontrolovatelně rozechvívá. Bříško se mi docela pěkně klepe. Docela slušně si při tom pohekávám. Není to takové, jako když šukáme. Tohle je docela něco jiného. Vlny vibrací přicházejí nejen v různých intervalech, ale i s různou intenzitou, a hlavně, nikdy nepřestávají. Když šukáme, podvědomě vím, co přijde. Tady vím, velký kulový, co si na mě ta mašinka vymyslela. Pořád je to silnější a silnější. Uvědomuji si, že rytmus nádechů už nějak nedokážu ovládnout, i když se o to snažím. Přes dech se pokouším tomu vzdorovat, ale nejde to. Vnímám, jak se tomu moje tělo poddává. Ještě, že mám na sobě šaty. Bylo by určitě vidět, jak se uvnitř svírám. Tutově by to bylo vidět na tom, jak se mi svírá a uvolňuje druhá dírka. Nejhorší na tom je to, že to není Marek, kdo mě dostává, ale ta mrňavá mašinka ve mně.
Marek si sedne přede mě, na podložku pro nohy. S velkým úsilím se k němu natáhnu. Vezmu ho za ruku a přitáhnu tak, aby si ji mohl položit, na moje bříško. Docela překvapeně se na mě dívá. Jen zakroutí hlavou. Za okamžik, když vidí, co to se mnou provádí, mě vezme za ruce, a drží je. Uvědomuji si jen, že mu je určitě silně tisknu. Najednou mě orgasmus pořádně dostává. Prohnu se dozadu jako luk. Podbřišek vystrčím proti Markovi. Vnímám, že se mi rozevřené nohy křečovitě klepou. Dlaždic se dotýkám už jen palci. Podvědomě, bych chtěla dát nohy k sobě, ale to nejde. Na podložce pro nohy přesně proti mému klínu, sedí Marek. Nezbývá mi tedy, nic jiného než zůstat takhle rozevřená. Neskutečné, neuvěřitelné vlny mi probíhají tělem. Nejfantastičtější na tom je to, že tohle všechno nekončí ale, trvá to pořád dál. Normálně bych už byla předrážděná a všechno by mě bolelo. Teď tohle nehrozí. V podstatě si to vlastně, nádherně užívám. Musí na mě být pohled. Určitě se klepu jako ratlík v zimě. Nejsem schopná posoudit, jak dlouho to trvalo. Najednou se vibrace zmenšují a zklidňují. Fakt dobrý je, že se ta potvora nevypne okamžitě. Těch třicet vteřin se mi ale, na zklidnění zdá málo. Konečná, pouštím Marka. Dívá se na mě poněkud vyděšeně. Usměji se na něj. Utřu si slzy.
„ To je tedy síla. Vypadala jsi, že už seš na druhé straně. To teda bylo něco.“
Vím, že to prožívám vždycky hodně procítěně, ale tohle tedy byla jízda.
„Jak dlouho to trvalo?“
„Celé ani ne deset minut. Prvních pět a potom dalších necelých pět“.
To jsem tedy měla pocit, že to bylo delší.
Nejistou rukou si utírám pot z čela. Ještě si netroufám, vzít do ruky skleničku s vínem. Musím se pousmát, moje tepová frekvence při pořádném orgasmu je tedy víc než 145 tepů za minutu. Druhou takovouhle rundu, bych si dneska ale odpustila.
Trvá mi to. Snad až po dvou minutách, zrovna když odbíjí jedna hodina na věži, se docela uklidním. Sklenička už mi nedělá problém a jediné na co teď myslím, je to, jak ho dostat ven.
Marek se znovu posadí na podložku pro nohy. Pomaličku mi zajede prsty do dírky. Musí to tam všechno plavat. Pak bere do ruky klíč. Cítím jen jeho prsty, a za okamžik pohyb robertka. Jede ven bez nějakých velkých problémů.
Podívá se na mě. „Ani to moc nebolelo, co?“
Jen zavrtím hlavou. Fakt to nebolelo. Je zvláštní, jak se tělo dokáže přizpůsobit.
Musím se minimálně dole ospršit. Cítím, jak mi slabé čůrky kloužou po vnitřní straně levého stehna. Než odejdu, ještě říkám.
„Hele, je řada na tobě. Podívej se, jestli je to už nabitý. Noc ještě neskončila.“
Vracím se ven k Markovi. Tentokrát už nahá. Pochybuji, že někdo se ještě dívá v půl druhé ráno, po střechách.
Marek má před sebou dobíječku s navléknutými kroužky. Sednu si znovu do křesílka. Sedíme, tak proti sobě.
Kradmo se dívám, jestli mu stojí. Nevypadá to na to. Na co mu ho mám navléct, když mu nestojí.
Ještě, že sedíme proti sobě. Pomalu roztáhnu nohy. Posunu se dolů a nohy zaklesnu za držadla. Sedím proti němu nádherně rozevřená. Tohle vždycky fungovalo, nevím, proč by to nešlo dneska.
Marek se pousměje. Vstane a shodí ze sebe koupací plášť. Samozřejmě, že mu stojí. Nejde ke mně, ale posadí se spět do křesla. Jemně si ho pak začne hladit.
To mi tedy dělá schválně. Nasliním si ukazováčky a pomalu rozevřu závojíčky a začnu si je hladit. Dívám se sice dolů, ale pokradmu ho pozoruji. Doslova nemůže odtrhnout oči, od toho, co tam dole provádím. Najednou se předkloní.
„Nechtěla jsi něco vyzkoušet“.
Usměji se, „čekala jsem, až bude kam to navléct“.
Kleknu si před ním. Z dobíječky beru první kroužek. Dá to docela práci, roztáhnout ho tak, aby se dal navléct až dozadu. S druhým to jde obdobně. Třetí je už problematický. Příro samozřejmě nabylo na velikosti. Sevření kroužku způsobilo menší přítok krve, a tělo na to reaguje. Marek má žalud za normálních poměrů, už tak velký, ale s tímhle se ještě víc nalil. Nakonec se mi ho podaří navléct, tak jak tam píšou. Takže je v prohlubni, těsně za žaludem.
Docela vykulím oči. Rozměry jsou teď, proti normálu obrovské. Dneska je noc zázraků. Možná, že je dobře, že jsem si vyzkoušela to vajíčko před tím, než ve mně zmizí tenhle těšitel.
Vezmu opatrně žalud do pusinky. Jen tak opatrně, na navlhčení. Pomalu kloužu přes bublinky níž. No, jsem na konci. Dál už nemůžu. Mám ho skoro v krku. Sevřu pořádně rty jedu zpět. Prostřední kroužek mi dá zabrat, ale přejedu přes něj. Žalud je v tomhle okamžiku obrovský. Nezbývá mi než masírovat jen jeho. Přes ty kroužky by se to dělalo pěkně blbě.
Takže jen kousek, do pusinky potom ven. Pomaličku se propracovávám k tomu, že dojedu jen k prvnímu kroužku a zpět. Co si nalhávat, tohle mě nebaví. Přisaji se alespoň na špičku. Začnu zpracovávat dírku v žaludu, špičkou jazýčku. Tohle má alespoň nějakou odezvu. Uvědomuji si, že nemá cenu se takhle trápit. Zůstává to tedy na Markovi.
Znovu si sednu. Posunu se v křesle hodně dolu. Nastavím mu ji tak přímo v ideální výšce. Tohle už mám vyzkoušené.
Kouknu se mu na něj. Fakt solidní bimbo. Musím se pousmát, má nádherný, velké koule. Přirovnání, stojí mu jak mladýmu hřebečkovi, je víc než trefné.
Marek poklekne a pomaličku lehce, mě jí navlhčí. Sáhne si dovnitř, ale tam to ještě určitě plave, nebude s tím mít problém. Palci mně ji trošku roztáhne a pomaličku zatlačí. Trvá to jen okamžik a je uvnitř. Předchozí dráždění nese své ovoce. Je to fajn, jemně jsem ucítila drcnutí do knoflíku. Bylo to takové jemné zašimrání.
Přeci jen jsem si asi trošku vzdychla. Marek chvilku počká a posune se dál. Druhý drcnutí do knoflíku je o něco větší. Jasně, ten první je v prohlubni, zato ten druhý ční poměrně vysoko. Martin kousek couvne a pak dojede, až na doraz. Nádhera, nádhera, cítím uvnitř přesně, kde je. Kroužky se nikam nemůžou posunout, fakt, dobrý. Chvilku počká a pomaličku se rozjede. Přiráží polehoučku, asi zkouší, jestli to bude bez problémů.
Po chvilce se rozjede rychleji. Fantazie, nejen že přesně cítím, jak to ve mně klouže, ale přidal se k tomu další báječnej pocit. Vždycky při dorazu mi kroužkem parádně drcne do knoflíku. Fakt, doopravdy nečekaný efekt. Nepokouším se mu ho sevřít. Nechávám ho, aby mi tam úplně hluboko vzadu, vždycky drcnul až na konec. Nevím, jak kdo, ale tam jsem docela slušně citlivá. Už jenom tohle, za to stálo. Přivřu oči a nechávám se takhle hezky hýčkat. Marek se na můj obličej dívá z bezprostřední vzdálenosti. Nebude to víc než třicet centimetrů. Přistihnu se, že se při tom, trošku podvědomě usmívám.
Otevřu oči, a podívám se na něj. Je jak rozzářený sluníčko, fakt září jak malej kluk. Jo to je možná ten okamžik, kdy chce holka, aby jí její kluk udělal dítě.
Díváme se na sebe, nějak se toho nemůžeme nabažit. Konečnou rozřeší obrovská kapka potu, která Markovi ukápne z čela přímo na můj nos. Oba se už rozesmějeme nahlas.
Marek se narovná. Oba jsme zpocení, jak myši, alespoň se to tak říká. Jo, ale je to stejně blbé přirovnání.
Oba pořád spojeni, se alespoň trochu utřeme, mým koupacím pláštěm. Natáhnu se pro ovladač.
Marek ho má, až na doraz uvnitř, takže jsem zvědavá, co to s námi provede. Zvláštní, na ovladači jsou dvě tlačítka. No, vlastně jedno tlačítko a jeden takovej přecvakávací vypínač. Ten co funguje do strany. Je to jasné. Přecvaknu vypínač do první pravé polohy. Nic se neděje. Stisknu tlačítko. Cítím, jak s ním ve mně škubnul. Dívám se na Marka. „Co ty na to“.
„Cítím to, ale nic moc, zkus tu dvojku.“
Přecvaknu přepínač do další polohy. Chvilku počkám a zmáčknu to. Tak tohle škubnutí už bylo větší. „Dej to na trojku“, povídá. Znovu přecvaknu a stisknu. Tak, tohle už bylo pořádní škubnutí. Marek nic neříká. „Mám to zkusit víckrát?“
„Určitě, když tak řeknu.“
Zmáčknu tlačítko jednou, po dvou vteřinách znovu a ještě jednou. Tentokrát se mu po těch impulzech ještě párkrát zachvěl navíc. Kouknu se mu do tváře.
„Tak tohle udělat dvacetkrát, tak se udělám“, odpovídá na můj němý dotaz
„ Na dvojku viď?“ Jen přikývne. Připadám si, že tohle asi není to pravé ořechové pro nás.
„Marku, nezdá se mi to ideální, pro nás dva. Použít to jako vzpružováček, ale normálně je to k ničemu.“
Nic neříká. Jen se usměje a bere mi ovladač z ruky. Ani ještě neleží na stolku a už se ve mně pohybuje. Zvíře jedno, fakt je jak mladej hřebec.
Zastavím ho. Musím si stoupnout. Záda mám strašně zpocený. Vyšoupne se ze mě s legračním mlasknutím. Zvukový efekt je zadarmo. Stoupnu si a Marek mně utře záda. Koupák končí na křesle. Stojí za mnou a jeho ruce okamžitě sjíždějí po mých ramenou. Přehoupne se dopředu a jede na bradavky. Pomalu a jemně je začíná žmoulat. Občas mi z toho až naskakuje husí kůže.
Končíme u zábradlí. Vezmu je do rukou, opřu se o ně, a poodstoupím dozadu. Kousek roztáhnu nohy a čekám, až si mě vezme.
Pomalé zasunutí dovnitř a pak pěkná, suprová šukačka. Vím, že má neuvěřitelnou výdrž, ale dneska se překonává. Přicházím na to, že když se prohnu v zádech, tak o kousek povystrčím zmáčenej knoflík. Marek mi pak tím kroužkem do něj bouchá víc.
Jede bez přestávky pěkně dlouho. Na chvilku se zastaví a pak pokračuje s neztenčenou silou dál. Jsem v tom tak, že vnitřně doslova plavu. Nechtěný zvukový efekt, není tedy moc nádherný.
Oba se začínáme najednou smát. Zastaví se a vyjede ven. Podá mi koupací plášť, abych se mohla utřít. Teď už je to jedno, stejně musí do pračky. Ještě jednou se utřu a chci jí dovnitř. Omyl, ještě nemá dost. Vmanévruje mě k mému křesílku. Musím si kleknout a než si cokoliv uvědomím, mám ho uvnitř znovu.
Tentokrát mně přimáčknul hlavu dolů, a rozkročil se tak, že levou nohou stojí na sedáku. Bere si mě pěkně ze strany. Stačím si jen tak, tak pohekávat. Chvilku jede normálně, ale pak zrychlí. Není pochyb, chce se do mě udělat. Ke konci je jak čertík, Bertík. Naprosto nestíhám vnímat, co se ve mně uvnitř děje. Vnitřek pochvičky je tak roztaženej, že nevím kde ten kroužek právě je. Marek si navíc dává záležet na tom, aby dorazil vždycky co nejdál. Prsa se mi při jeho přírazech klepou vždycky, jak šílená. Jsem ve stavu, kdy spíš odevzdaně čekám, až to bude.
Ještě pár pomalých přírazů a vím, že pak Marek kousek couvne. Jo, je to tady. Vnímám, jak mi sperma stříká uvnitř na konec pochvičky. Pět jednotlivých proudů a pak ještě několik malých vycmrndnutí. Úplně zkamením, Orgasmus mě znovu dostává. Cítím, jak se mi klepou lýtka a chodidla, která mám mimo křesílko. Konec, konec, čas se pro mě, na chvíli zastavuje.
Pořád cítím Marka, jak je uvnitř. Nijak ven nespěchá. Zvíře jedno, ale má výdrž. Čeká, až se pod ním zklidním. Přeci jen mi to chvilku trvá. Zavrtím pak prdelkou. Pomaličku a opatrně ze mě vyjíždí.
Vím, co bude následovat. Tohle je pro většinu ženskejch poněkud nepříjemné. Sevřu se co nejvíc, abych to všechno v sobě udržela. Dávám Markovi pusu. Při tom ho popadnu za ruku a táhnu ho do sprchy za sebou. Ani si nestačil sundat ty kroužky. Tohle dokonáme, až pod teplou vodou.
Tak finíto, Pokračování zas někdy……
Ps. Jo, a ta banketka, je malý křupavý rohlíček. Za socialismu se daly běžně koupit a stály 15 halířů.
Monika
|
|
|
|---|
Pro ty kteří to dočetli do konce a líbilo se jim to
Hlavní stránka povídek
Původní stavy anket a stav přístupů, ke dni 27.12.2019 v xlsx